Vzhledem k tomu, že někteří se musí rozhodnout co nevidět, zda do II. pilíře vstoupit, či nevstoupit, věnujeme se tomuto tématu poměrně obsáhle. Získali jsme pro vás názory dvou respektovaných ekonomů, Markéty Šichtařové z Next Finance, známé svým silným odporem k tomuto systému, a Tomáše Machance, jednoho z autorů penzijní reformy, tak jak byla schválená vládou.

MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ

Proč by lidé neměli vstupovat do II. pilíře penzijní reformy?

Pokud se člověk rozhodne, že si bude na důchod spořit skrze penzijní fondy, ať již v jakém chce pilíři, může čekat, že jeho peníze bude penzijní fond v případě dnešního třicátníka investovat na finančním trhu po dalších zhruba 35-40 let. To je doba, po kterou v uplynulých 100 letech nevydržel žádný jednotlivý český nebo československý ekonomický systém bez výrazné změny. Během této mimořádně dlouhé doby bude penzijní fond konfrontován s:

- Regulací, která paradoxně může fond přimět investovat rizikově (třeba stanovením povinného podílu domácích státních dluhopisů v domnění, kdovíjak to je bezpečné);

- Jinou regulací, která může fond přimět investovat s nízkým výnosem (například zákazem investování do akcií a podobně);

- Možnou snahou o vytunelování (například skrze těžko prokazatelné finanční deriváty aj.);

- Možnými turbulencemi na finančních trzích typu rozpad eurozóny, které ať již záměrně nebo nešťastnou shodou náhod nahromadí v portfoliu fondu značný objem tzv. toxických aktiv;

- Vynakládáním mimořádně vysokých částek na marketing;

- Nulovou garancí od státu v podobě pojištění (které by bylo srovnatelné s pojištěním bankovních vkladů);

- Změnou legislativy.

Tomu říkám rizika jako hrom, a přitom klient fondu podle všeho nebude smět druhý pilíř doživotně opustit, pokud by měl náhodou dojem, že něco začíná páchnout jako tři dny uleželá ryba. Cesta ven bude jen skrze nebeskou bránu.

A pozor, někdy se dokonce může stát, že se klient ke svým penězům nedostane vůbec. Mezi lidmi totiž ještě není příliš rozšířené povědomí o tom, že čerpat naspořené peníze lze pouze za předpokladu, že klient splní podmínky pro vznik nároku na starobní penzi. Ty jsou dvě, přičemž je věnována pozornost pouze dožití stanoveného věku. Druhou tvrdou podmínkou je délka pojištění (někdy nesprávně "odpracované roky"), která byla dlouho na 25 letech. Nově se prodlužuje a všichni, kteří budou odcházet do penze po 1. 1. 2018, musí splnit 35 let. O tom se mlčí, ačkoliv to má fatální následky. Už dnes jsou tisíce a dost možná i desetitisíce lidí, kteří nemají nárok na starobní penzi kvůli nízké pojistné době, a to ještě ani nemluvíme o nové 35leté podmínce. Pokud člověk takovou podmínku nesplní, nejen že nedostane starobní důchod, ale nedostane se ani k penězům naspořeným ve 2. pilíři, protože jediný způsob, jak peníze z 2. pilíře uvolnit, je nárok na starobní penzi. V takovém případě budou peníze na účtu klienta až do jeho smrti a pak nastane dědění dle hodně kostrbaté úpravy.

Je na penzijní reformě něco pozitivního a jak by případně měla podle vás vypadat?

Víme, že první pilíř, tedy průběžný systém, je velmi závislý na demografické situaci a nastavení parametrů. Můžeme si u něj pohrát s odchodem do důchodu, s pojistnou sazbou, s nastavením stropů a kdoví čím ještě. Ale pořád nám to žádný opulentní důchod nezaručí.

A pak také víme, že ani třetí pilíř nás nezachrání, protože hraje v celém důchodovém systému jen malou roli.

V současné době připadá na jednoho důchodce 1,8 plátce pojistného na sociální pojištění a tento poměr se dál zhoršuje. Bezděkova komise na základě demografické prognózy předpokládá, že v roce 2050 bude na jednoho důchodce připadat zhruba 1,2 plátce. To vše za předpokladu, že nedojde ke změnám parametrů systému tak, jak byly nastaveny v roce 2005.

Pokud by za této situace neměl být změněn nynější poměr důchodu a průměrné mzdy, musí systém generovat hluboké deficity státního rozpočtu.

To proto je reforma nutná. A to, že je nutná, je kladem toho, že se provedla. Ovšem záporem je, jakým způsobem se provedla.

Reforma by především měla ponechat mnohem větší smluvní volnost. Měla by ponechat možnost výplaty celé částky tak, jak je tomu ve třetím pilíři. Měla by také umožnit nevstupovat do systému lidem, kteří prokáží, že mají dostatečně velký majetek, který jsou schopni prodat ve stáří, takže vlastně dodatečné zabezpečení nepotřebují.

Měla by připustit více konkurenčních možností: vedle sebe stavební spoření, důchodový fond, podílový fond a další produkty, se kterými banky přijdou - je jedno, jakým způsobem člověk spoří, hlavně se musí vykázat, že spoří.

TOMÁŠ MACHANEC

Proč by měli lidé vstoupit do druhého pilíře?

Domnívám se, že lze nalézt řadu dobrých důvodů, proč vážně uvažovat o účasti ve druhém pilíři. Všichni víme, že se prodlužuje doba lidského života a že podíl seniorů v naší společnosti roste a dále bude narůstat. Protože počet výdělečně činných osob naopak bude spíše klesat, bude se vybrané pojistné rozdělovat stále většímu počtu příjemců důchodů. Pokud se tedy v budoucnu spolehneme jen na státní důchod bez osobních úspor, nemusí nám důchod od státu na důstojné prožití stáří stačit. Pokud vstoupíme do druhého pilíře, stát nám bude posílat na náš soukromý účet peníze, které jinak nikdy nemusíte spatřit. Ať se budou starobní důchody krátit sebevíc, máme jistotu osobních úspor ve II. pilíři. Ty máme na svém soukromém účtu u penzijní společnosti a jsou osobním majetkem chráněným ústavou. Na rozdíl od státních důchodů je proto zaplacené pojistné také předmětem dědictví.

Navíc si budeme spořit další dvě procenta ze svého příjmu. Protože platba do druhého pilíře je svázána s výší příjmů, víme, že spoření svou nedůsledností neošidíme a naspoříme zajímavou částku.

Stejně jako v penzijních fondech západní Evropy a dalších vyspělých zemí (USA, Velká Británie, Austrálie, Japonsko, Jižní Korea, Kanada...) nemůžeme prostředky předčasně ani jednorázově utratit. Máme tedy jistotu, že prostředky budou sloužit pro zajištění na penzi v době, kdy je budeme nejvíce potřebovat.

Po zahájení výplaty penze máme zaručený každoroční nárůst vyplácené dávky. Životní pojišťovna nám každý rok musí penzi zvýšit alespoň o 2 %. Pokud dosáhne z rezerv na penzi vyššího výnosu, musí z něj dokonce 90 % rozdělit ve formě dalšího zvýšení penzí.

Uspořádání druhého a třetího pilíře důchodové reformy a příslušné zákony odpovídají nejpřísnějším požadavkům kladeným na správu dlouhodobých penzijních úspor. Pokud připomeneme jen nejsilnější stránky například druhého pilíře, pak k nim patří bezpochyby

a) bezpečnost úspor,

b) nízké náklady na jejich správu a

c) velká přehlednost pro klienty.

Velkou bezpečnost zaručuje kromě dozoru ČNB oddělení úspor klientů od majetku správce a úschova majetku klientů u nezávislé banky depozitáře. Peníze, které máme ve II. pilíři nemohou být žádným způsobem ohroženy neúspěchem v hospodaření penzijní společnosti. Nejsou jejím majetkem a jsou uloženy odděleně u banky depozitáře. Byly by převedeny k nové penzijní společnosti bez jakékoliv újmy.

Nízké náklady na správu zaručuje regulací poplatků přímo zákon o důchodovém spoření. K nízkým nákladům přispívá rozdělení rolí mezi státní instituce a penzijní společnosti. Státní finanční úřady budou vybírat pojistné a je velkou předností, že na jediném místě budou informace o všech uzavřených smlouvách a o všech plátcích pojistného. Správu jednotlivých účtů účastníků pak budou vykonávat penzijní společnosti, jež to již velmi dobře umí ze svého působení ze třetího pilíře a které proto nemusí výrazně investovat do nových technologií.

Velká přehlednost je dána předepsanými povinnými čtyřmi důchodovými fondy. Nejen že si peníze na osobním penzijním účtu můžeme zhodnocovat podle svého, ale sami si vybereme, do jakého rizika jsme ochotní jít. Budete mít také jasnou informaci, zda hodnota našeho majetku může kolísat jen velmi málo (ve fondu konzervativním nebo státních dluhopisů) nebo i více (v důchodovém fondu vyváženém či dokonce dynamickém).

Je na důchodové reformě něco, co by šlo vylepšit?

Při tvorbě zákonů bylo možné upravit, domnívám se, efektivněji vstup klientů do druhého pilíře. Nemám tím na mysli povinnou účast, ta je z pohledu preferencí voličů naprosto nereálná. Mám však na mysli automatické zařazení každého nového účastníka trhu práce do druhého pilíře s tím, že svoji účast by si mohl, dejme tomu do dvou let rozmyslet. Přitom bychom mohli upravit také automatické stanovení přiměřené spořicí strategie podle vstupního věku a tím bychom vyloučili, aby klienti čelili nevhodnému riziku.

Tato automatická účast je například od roku 2012 postupně zaváděna ve Velké Británii. Budou postupně zapojeni zaměstnanci od největších po nejmenší společnosti, přičemž britská vláda si slibuje od tohoto záměru zvýšení počtu účastníků penzijních fondů o cca 8 milionů osob a také velké omezení ohrožení chudobou v seniorském věku.

Automatický vstup do druhého pilíře je v souladu s dobrovolnou účastí a přitom by ušetřil nemalé prostředky, které by mohly penzijní společnosti věnovat do rozvíjení služeb klientům. Také bychom pravděpodobně mohli uvažovat po několika letech o snížení poplatků nad rámec stávajících limitů, protože penzijní společnosti by nezatížily počáteční investice do procesu sjednávání smluv s účastníky. Musíme si totiž uvědomit, že zákon velmi podrobně reguluje proces uzavření smlouvy, a to zákonitě vyvolává nemalé náklady. Konkrétně při sjednání smlouvy musí být účastníkovi předány stanovené informace. Záznam z jednání s účastníkem musí být po dobu pěti let také dokumentován. To se, bohužel, projeví zvýšenými náklady při startu druhého pilíře.

Při zcela dobrovolné úpravě vstupu bude počet klientů na počátku nižší a dostatečné úspory se ve druhém pilíři vytvoří později, než by mohly. Což je z pohledu veřejných financí a zajištění důchodů od státu v budoucnu škoda. Dobře si to uvědomuje například i Evropská komise, která nás opakovaně žádá, abychom vyvinuli co největší úsilí pro zapojení mladších generací do důchodového spoření.

 

Ing. Tomáš Machanec, MBA je ředitelem odboru sociálního pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí. Je spoluautorem reformy současných penzijních fondů, u kterých došlo k 1. lednu 2013 k oddělení majetku účastníků od majetku správce a rozšířily se možnosti investování. Podílel se i na přípravě vzniku druhého pilíře. Má 17 let zkušeností z oblasti pojišťovnictví a penzijních fondů.

Ing. Markéta Šichtařová se narodila v Kladně, je to ekonomka, manažerka, podnikatelka. Působí jako ředitelka nezávislé poradenské společnosti Next Finance, kterou v roce 2004 založila. Její byznys model je dodnes ve střední Evropě ojedinělý. V letech 2006 a 2007 byla vedoucí týmu ekonomických poradců Ministerstva financí České republiky. Její tým byl vyhodnocen roku 2006 časopisem Ekonom jako nejlepší v ČR při prognóze kurzu koruny.