Individuální účty přinášejí záporný výnos
Míry investičního výnosu v nových systémech soukromého penzijního spoření zaměstnanců v Maďarsku a Polsku jsou mnohem nižší, než se v době zřizování těchto systémů plánovalo. Vezmeme-li v úvahu všechny poplatky a odpočty strhávané z těchto účtů, pak průměrné míry výnosu v obou zemích i nadále klesají pod úroveň míry inflace, takže reálné výnosy ze spoření dosahují záporných hodnot.
Tato zjištění prezentovali národní analytici na semináři o penzích ve střední a východní Evropě, který v Budapešti uspořádala Mezinárodní organizace práce (ILO). Nové zprávy ukazují, že v Maďarsku dosáhly fondy mandatorního individuálního spoření, které představují druhý pilíř penzijního systému, během prvních šesti let průměrného ročního výnosu 3,75 procenta oproti průměrné míře inflace ve výši 6,6 procenta.
V Polsku se průměrná výše penzijních úspor v mandatorní složce zvýšila v období od prosince 1999 do června 2004 o 20,3 procenta, zatímco inflace vzrostla přibližně o 24 procent.
V obou zemích přitom autoři nových systémů individuálních účtů odhadovali, že reálný výnos na nich bude přesahovat dvě procenta ročně. Skutečná výkonnost těchto systémů tedy zdaleka nedosahuje předpokladů, na nichž byly založeny předchozí predikce jejich úspěšnosti.
Zprávy připisují negativní výnos do značné míry vysokým administrativním poplatkům soukromých fondů. Měsíční poplatky za členství se pohybují v rozmezí šesti až deseti procent výše měsíčního příspěvku, zatímco dodatečné poplatky za správu investice - tedy poplatky, které se strhávají ze zisků z investice - se pohybují od 0,6 do 1,05 procenta celkových aktiv zaměstnance. Tyto zdánlivě malé percentuální částky ukrojí během produktivního věku zaměstnance značný podíl z úspor. Lze například očekávat, že měsíční poplatek ve výši pouhého jednoho procenta z aktiv sníží zaměstnanci v průběhu produktivního věku penzijní úspory o pětinu.
V Maďarsku se navíc ukázalo, že velké fondy nevykazují při správě zaměstnaneckých úspor větší efektivitu než fondy malé. Zpoplatnění služeb pro zaměstnance je u nich naopak vyšší a míry investiční návratnosti nižší než v případě fondů s nižším počtem členů a menšími aktivy. Klasický ekonomický předpoklad "úspor z rozsahu" tedy v Maďarsku neplatí.
Na konferenci ILO se dostalo pozornosti řadě přístupů k řešení těchto problémů. Mnoho účastníků poukazovalo na potřebu zvýšení úrovně "penzijní gramotnosti" na straně zaměstnanců jako na hlavní prostředek zlepšení výkonnosti fondů. Někteří účastníci pak volali po zřízení členských organizací, které by monitorovaly výkonnost soukromých fondů a zveřejňovaly svá zjištění.
Padl rovněž návrh, aby vlády zemí střední a východní Evropy, kde neexistují podmínky pro ziskové soukromé spoření, zvážily možnost přeměny systému individuálního spoření na systém pomyslných individuálních účtů (NDC). V tomto systému jsou příspěvky každého zaměstnance připisovány na jeho osobní účet a slouží jako základ pro výpočet dávek, ovšem celý systém je financován na průběžné bázi, bez investování příspěvků.
Byly předloženy i další alternativy, podle nichž by se mandatorní systém spoření změnil na dobrovolný, jak je tomu ve Slovinsku a v České republice, nebo které by zaměstnancům v takových systémech umožnily při odchodu do penze návrat k veřejnému systému pod podmínkou, že vrátí své soukromé úspory.
Autorka je senior specialistkou Mezinárodní organizace práce v Budapešti
